Zrcadlo, co neodráží

5. února 2013 v 15:48
Nedávno jsem zkoušela na nikaroovy soutěž "poslední dny". Bohužel jsem nevyhrála, tak vám sem dám aspoň dílo, se kterým jsem se přihlásila :D)

Téma: Zrcadlo, co neodráží

"No konečně ses uráčila dojít. Jak dlouho mě tu hodláš držet?" ozvalo se sotva jsem otevřela dveře. Aniž jsem odpověděla, zavřela jsem za sebou a přešla před zrcadlo. V odrazu jsem však nespatřila sebe, nýbrž kluka s černými vlasy a skoro stejně temnýma očima. Díky vyhrnutým rukávům zelené mikiny byla na pravé ruce jasně viditelná jizva táhnoucí se od zápěstí až k loktu.
"Těžko říct. Ještě uvidím. A jak se ti líbí moje pastička?" záměrně jsem odpověděla neurčitě a odvedla ho od jeho původní otázky. On jenom pokrčil rameny.
"Musíš uznat, že Sicilská zrcadla jsou poněkud staromódní, i když já jsem dokázal, že pořád se najdou hlupáci, kteří ti na něj skočí. Naproti tomu uvěznit někoho v zrcadle je poněkud krutý vtip, nemyslíš?" Jeho názor mě rozesmál. Chvíli jsem nebyla s to vydat slovo. Teprve po chvíli jsem byla schopná odpovědi.
"Vtip? To ne. Spíš trest. Nepochybně víš, proč jsem tě do něj uvěznila," moje odpověď se mu nepochybně nelíbila.
"Jsi tedy žalobce, soudce a kat. Všechno v jedné osobě. A souzený nemá právo na obhajobu," svým výrokem mě nejspíš chtěl vytočit, abych udělala chybu. Podobné manévry ovšem zkoušel každý, kdo v zrcadle skončil. Přistoupila jsem blíž, až jsem stála přímo před ním.
"A co když ano?" řekla jsem. Moje přiznání ho vyvedlo z míry. Chvíli přemýšlel, než odpověděl.
"Pak jsem mrtev," odpověděl. Slova neformuloval jako otázku, přesto bylo vidět, jak moc chce, abych to popřela. Já na to nic neřekla. Místo toho jsem si ho znovu prohlédla a můj pohled padl na jeho pravou ruku.
"Odkud jsi k tomu přišel?" zeptala jsem se a hlavou trhla k jeho jizvě. Moje zvědavost mi musela být vidět ve tváři, protože se usmál a v očích mu zajiskřilo pobavením.
"Kdysi jsem narazil na lovce jako si ty. Bojovali jsme a jemu se podařilo mi rozříznout ruku. Poškodil mi i meč, na kterém zůstal dlouhý škrábanec. I přes zranění jsem bojoval dál. Přehodil jsem si meč do levé ruky. Toho zaskočila a já mu meč z ruky vyrazil," i když neřekl, co bylo dál, viselo to ve vzduchu. Beze zbraně byl každý lovec bezmocný. Zvlášť proti někomu jako je můj host v zrcadle.
"A pak jsi ho zabil," bylo to konstatování, ale i tak přikývl. Ve tváři se mu však nezračil zármutek. Vztek nebo samolibost. Nic. Byl naprosto bez výrazu,
"Nedělej se, že si lepší než já. Pochybuju, že bys nikoho nikdy nezabila. Patříš mezi lovkyně a podle dýky s ametystem jsi i čarodějka. Pokud jsi tím, kým si myslím, tak je prakticky tvým povoláním zabíjet," jeho všímavost mě zaskočila.
"Máš postřeh. I když ti moc nepomohl." řekla jsem a ačkoliv byl můj sarkasmus nepřehlédnutelný, na jeho tváři se neobjevila žádná reakce. Zdá se, že na narážky je stejně imunní jako já. Aniž jsem si to pořádně uvědomila, začal jsem prstem kroužit kousíček od povrchu zrcadla. Ale nedotkla jsem se ho. Mé zjevné opatrnosti si všiml i on a usmál se na mě.
"Copak? Nechceš se sem za mnou stavit?" řekl ironicky a mávl rukama, aby mi ukázal kolik místa u něj pro mě je.
"Ani ne. Dostávat se ze zrcadla by bylo zbytečné a únavné," moje odpověď ho překvapila.
"Je možné se odsud dostat?" zeptal se a tentokrát se mu dychtivost rozlila po tváři.
"Jistěže. Ale jak jsem řekla. Únavné a zbytečné. Mám na starosti jiné věci,"tentokrát jeho výraz potemněl.
"Jiné věci? Například mě zabít?" řekl, a přestože to byla otázka, neodpověděla jsem.
"No já už ti o sobě něco řekl. Takže než skončí soud, co mi o sobě povíš ty?" zeptal se a sedl si. Já se zhluboka nadechla, posadila se naproti němu, opřela se o zeď a začala přemýšlet, co bych mu řekla.
Bojů jsem měla za sebou spoustu. A zatím jsem vždycky vyšla vítězně. Co bych o sobě řekla? Co jsem zažila? Nakonec jsem si vybrala a dala se do vyprávění.
"Před pár lety jsem čistila Prahu. Tam jsem narazila na nejmocnějšího ze všech protivníků, které jsem kdy potkala. Dokázal mě oklamat. Myslela jsem si, že je na stejné straně jako já. Dovolila jsem mu, aby se dostal blíž, než bych kohokoliv z vás nechala. Dostal se mi pod kůži. Jeho přetvářka padla příliš pozdě. Než mi všechno došlo, stačil zabít mou přítelkyni. Ona byla jenom člověk a nemohla se mu ubránit. Potom utekl. Našla jsem ho až v Londýně. Bojoval dvěma meči a já musela vzít kromě meče v pravé ruce i dýku do té levé, abych se mu byla schopná ubránit. Znal moje slabiny a já jeho. Trvalo to dlouho, než jsem ho přemohla. Nejspíš si do té doby jen hrál, protože ve chvíli, kdy mu meč vyletěl z ruky, použil kouzlo. Tuhle schopnost přede mnou tenkrát tajil. Díky mé opatrnosti, ale nevěděl ani o mojí moci. Pokusil se mě zabít paprskem energie, ale já se obrnila štítem. Paprsek jsem odrazila. Odražená energie ho zabila," když jsem domluvila, nastalo ticho.
Teprve po skoro půl hodině můj vězeň promluvil.
"Nevím, jestli jsi znala jeho pravé jméno. Vím, o kom jsi mluvila. Jmenoval se Stephen. A jestli se nemýlím, ty budeš Anita?"
Jeho slova mě zaskočila. Už jen to, že tak snadno poznal moje jméno, nebylo dobré znamení. A že věděl jeho jméno, bylo ještě horší.
"Jak víš, jak se jmenuju?" procedila jsem skrz zaťaté zuby.
"Stephen byl mocný a dost známý. Jeho smrt zarmoutila spoustu lidí. A ty ses tak objevila na seznamu, kde bys radši nebyla. Věř mi," další dobrá zpráva. Zdá se, že od něj se jen hrnou.
"Dobrá. Víš moje jméno. Jaké je to tvoje?" moje otázka byla spíš, abych získala čas. Takže jsem sotva vnímala odpověď, přesto jsem ji přes své myšlenky uslyšela.
"Jmenuju se Andrej," řekl a vytrhl mě z přemýšlení.
"Dobře, Andry, tvůj soud skončil. A myslím, že ti nemusím říkat, jak skončil," zkrácenina ho zrovna nepotěšila, ale potom, co slyšel zbytek věty, mu oči potemněly a výraz se změnil na neproniknutelnou masku.
Přikývl a zároveň se mnou vstal. Začala jsem se soustředit, abych moje kouzlo vyšlo. A dřív než se Andrej nadál už nestál v zrcadle, ale přímo přede mnou opět v mém světě.
Rozpřáhl ruce a usmál se.
"Udělej, co považuješ za nutné lovkyně, Anito. Nebudu se bránit. Na svou čest," zašeptal. Pochybovala jsem, že nějakou čest má, a proto jsem obrnilo svou mysl před nečekaným útokem. Andry se ale ani nehnul a čekal.
Pravou rukou jsem vyndala z pochvy dýku, dosud schovanou pod svetrem. Jeho úsměv se ještě rozšířil a s klidem mě nechal k němu přistoupit. Levou rukou jsem ho pevně chytila za pravé rameno, aby sebou necukl a špičku dýky mu přiložila na hruď v místě, které mi umožní mu probodnout srdce. V té chvíli se ke mně prudce pohnul a políbil mě. Prudkým pohybem se sám nabodl na dýku a já ji okamžitě vytáhla. Pozdě. Skácel se mi k nohám mrtvý s úsměvem na rtech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenna Lenna | E-mail | Web | 18. července 2016 v 6:56 | Reagovat

Fantastic post and one I know which will mean so much to Marissa and everyone involved.  It is a blessing to find someone who will go that extra mile to spread awareness of the more unusual coitdinons; ones which often get overlooked otherwise.  I really look forward to the interview and learning even more about dystonia

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
OBLÍBENÉ

Vampire Academy
Black Magician Trilogy by Trudi Canavan
The Kingkiller Chronicle by Patrick Rothfuss
Harry Potter by J.K. Rowling
Inheritance by Christopher Paolini
The Mortal Instruments by Cassandra Clare
Anita Blake by Laurell K. Hamilton
Kate Daniels by Ilona Andrews
Lux

A OSTATNÍ

Percy Jackson and the Olympians by Rick Riordan
Covenant by Jennifer L. Armentrout
Fallen by Lauren Kate
The Chronicles of Narnia by C.S. Lewis
The Hunger Games by Suzanne Collins
House of Night by P.C. Cast & Kristin Cast
Hush, Hush by Becca Fitzpatrick
The Lord of the Rings by J.R.R. Tolkien
Evernight by Claudia Gray
Fifty Shades by E.L. James
Firelight by Sophie Jordon
Black Dagger Brotherhood
Mercedes Thompson by Patricia Briggs
Shadow Falls by C.C. Hunter








"Je to síla vlastního přesvědčení, která rozhoduje o úspěchu a ne počet následovníků," R. Lupin